Vypadá to že se dočkáme i

To bylo 4.12.2017

ty výsledky a top 10 se zdá být nějaké nestálé

@here callujem

To bol kon od Milana D. ak pamatas 😄

aj moj 😄

taky jsem mel par stovek MIOTA

miota na 100usd 😄

taky osial som este nezazil aspon mna to dostalo, tak ten tangle mal fungovat mimozemsky, uz ani neviem ako su na tom vyvojom, cim viac uzlov tym rychlejsie a snd cez klasicke zasuvky.

trbalo eth kupovat 😄

jeste nedavno (mozna 1- 2 roky zpet) to nebezelo bez jejich centralniho coordinatora

Bear uz plne zasahl zdejsi komunitu. Celej discord je tichej.

jo, mrtvo tu je

vcera jsem to svadel na nedeli, ale uz je pondeli

Asi by to chtelo povolit vkladat gif 🙂 ten to vzdycky rozproudil 🙂

Respektive povolit ve velkym 🙂

🥺

🥺

Teorie sociální interakce – zkráceně teorie interakce – teorie, která se vyvinula zejm. ze zkoumání sociální interakce při studiu malých skupin. Toto studium umožňovalo překročení dosavadních čistě popisných postupů při vysvětlování interakce, dovolovalo užití experimentu, a tím přesnější testování hypotéz. Začátkem 50. l. zkoumali R. F. Bales a F. L. Strodtbeck (1951, 1953) dynamiku experimentálních skupin. Aby zachytili všechny interakce, které ve skupině probíhaly, vypracovali mřížku 12 zákl. forem interakcí, zahrnující 4 trojice interakcí, z nichž nejvyšší obsahovala pozitivní a nejnižší negativní reakce v socio-emocionální sféře, jedna prostřední se vztahovala k pokusům o odpovědi a druhá k otázkám ve skupině kladeným. V činnosti skupin vystupovaly postupně v pravidelném sledu fáze se specif. úkoly, na něž se soustřeďovala pozornost členů skupiny: v první fázi na orientační problémy, v druhé na problémy hodnocení a v třetí na problémy kontroly, přičemž intenzita reakcí, pozitivních i negativních, se zvyšovala. V problematice soc. interakce otevřel nové úkoly zejm. G. C. Homans (1950, 1961), který nepopírá potřebu konceptualizace v s-gické práci, zdůrazňuje však, že pojmová schémata ještě teorii netvoří, představují jen její část. Základ teorie vidí v empir. zobecněních, která spočívají ve výpovědích typu x se mění jako y, přesně vyjadřujících, jak zkoumané aspekty skutečnosti spolu souvisí.

Teorie ale z těchto zobecnění vzniká jen tehdy, představují-li deduktivní systém, v němž je možno pozorování, jež mají být vysvětlena, odvodit logicky jako závěry z obecných vět a ostatních empir. zjištění. Autor Sociálního chování pojímá interakci jako směnný vztah a současně jako vztah „podnět-reakce“. Chování ega se uplatňuje jako podnět pro chování druhého (alter) a je odpovědí na podněty, které představuje chování druhého. Reakce druhého představují odměny a tresty pro chování ega a zvětšují nebo zmenšují jeho sklon opakovat určité chování. Homansova teorie bere v úvahu nejen početnost reakcí, ale také hodnotu, kterou jeden partner přisuzuje chování druhého; oba tyto pojmy představují proměnné, které se vztahují k „popisným termínům“, jimiž v dané analýze jsou především pocity, činnosti a interakce.

Ve své t.s.i. se Homans zřejmě opírá o elementární, ekon. racionální kalkul a o behavioristickou psychologii a zejm. o operační podmiňování (operant conditioning) B. F. Skinnera. Homansova teorie je postavena na 5 obecných hypotézách: 1. „podnětové“, která říká, že jestliže v minulosti určitá podnětová situace vedla k odměnění činnosti ega, je pravděpodobnost, že se ego bude chovat stejně, tím větší, čím je nová situace podobnější minulé; 2. „úspěchu“, tj. čím častěji bylo v určitém časovém úseku chování ega odměňováno, tím je větší pravděpodobnost, že ego bude volit v určitém časovém okamžiku stejné chování nebo že bude stejné chování častěji volit; 3. „hodnotové“, založené na tom, že čím je určitá jednotka chování „druhého“ pro ego cennější, tím častěji se ego bude chovat způsobem, který je odměňován touto činností druhého; 4. „nasycení“, tj. čím častěji bylo ego v nedávné minulosti odměňováno „druhým“, tím se stává méně cenná každá další odměna; 5. „spravedlnosti“, která mluví o citové reakci ega v situaci, kdy se mu zdají zisky z interakce pro oba partnery nestejné: je-li ego znevýhodněno, bude reagovat hněvem a bude se snažit vytvořit situaci, v níž zisky pro oba jsou stejné.

Na základě své teorie mohl Homans vysvětlit nesrozumitelné nebo ne zcela průhledné výsledky několika desítek význ. am. s-gických a soc.-psychol. výzkumů. Mohl např. ukázat, proč je míra konformity ve skupinách závislá na soc. statusu jejich členů, proč je nejvyšší u členů se středním statusem a nižší u členů skupiny s nejvyšším a nejnižším statusem. Mohl také vysvětlit, proč se relativně méně stýkají lidé patřící k různým socioprofesním kategoriím, kteří mají podobnější status než jiné kategorie (např. v léčebnách lékaři s nižším statusem a psychologové s vyšším statusem). Vyložil, proč členové soudržných skupin jsou ve svém chování konformnější než členové jiných skupin atd.

Přes nespornou explikativní sílu zůstává Homansova teorie dílčí teorií a pojem soc. interakce v ní má specif. význam: bere v úvahu psychol. pravidelnosti účelového chování, které neplatí výlučně jen pro člověka, a úspěšně je aplikuje na vysvětlení lidské zkušenosti. Tato teorie odhlíží od mnoha oblastí soc. skutečnosti, nevysvětluje kritéria, podle nichž lidé pokládají určité chování za žádoucí nebo za nežádoucí (hodnotový aspekt interakce), na institucionalizované aspekty skutečnosti všeobecně nahlíží jako na danosti (givens), které lze jen vzít na vědomí, ale které ze sledovaného hlediska nemohou být předmětem další analýzy. V důsledku zvolených metodol. postupů a potřeb operacionalizace se tu samotný koncept interakce mění a zužuje. Homansova teorie může uplatňovat nároky na vysvětlovací schopnost, nikoliv však na komplexnost tematického zaměření, kterou sleduje např. Parsonsova s-gie.

Určitou antitezí Homansových pojetí jsou přístupy E. Goffmana k studiu meziosobní interakce. Jeho práce se soustřeďují na široká a komplexní pásma interakce. I když vycházejí z popisu jedinečných zkušeností, usilují současně o jejich zobecnění na nejvyšší úrovni. Cílem Goffmanovy analýzy je ukázat, které podstatné aspekty proces interakce zahrnuje, co jednající vlastně dělá, když do interakce vstupuje. Tato analýza vychází z analogie mezi spol. činností a divadlem. Je to legitimní přístup již proto, že divadelní drama je stylizovaným obrazem spol. života a umožňuje určitý odstup a snadnější četbu podstatných významů tohoto života (podobnost mezi divadlem a životní praxí však Goffman nepřeceňuje, je si vědom její dočasné heuristické hodnoty, hovoří o „lešení“, jehož konstrukce není cílem o sobě, ale slouží poznání interakce).

V životě i v divadle jde o „sebevyjádření“ jednajících, a to přímé, slovní, nebo nepřímé, výrazové, odpovídající určité „linii jednání“ aktéra, které má za cíl ovlivňovat a kontrolovat „dojmy“, jež si účastníci interakce a publikum o aktérovi vytvářejí. Interakce předpokládá definici situace, kterou aktér sám neurčuje, ale více méně ji ovlivňuje. V dramaturgické perspektivě je „představení“, dramatická realizace, performance (fr. représentation), úhrnem činností jedné osoby v dané situaci, činností, které mají za cíl ovlivnit určitým způsobem ostatní soc. aktéry. Definice situace, sebevyjádření, dojmy, představení jsou nejdůležitější výchozí pojmy, které ve své analýze Goffman užívá – vedle řady jiných termínů, velmi často převzatých z divadelního světa (viz též sociologie dramaturgická).

edno z pásem Goffmanových analýz (1967) se vztahuje k péči jednajících o svůj obraz, o uchování vlastní „tváře“ a o respektování tváře partnerů v interakci (v češtině bychom snad také mohli mluvit o figuraci v procesech interakce, opírajíce se o některé cizojazyčné překlady termínu „facework“). Jedna z charakteristických forem figurace je odčinění (reparation), které vstupuje do hry, když je porušen expresivní řád ve skupině a oprávněně nárokované postavení jejích členů. Odčinění má 4 fáze: 1. „výzvu“ či „pozastavení“, které upozorňují provinilce na jeho přestupek a dávají mu na vědomí, že účastníci vyžadují návrat k pořádku; 2. „nabídku“, jež dává provinilci možnost k nápravě situace, která se může dít různými způsoby a relativizuje význam přestupku tím, že se hledá jiný viník, epizoda se zesměšňuje, provinilec bere vinu na sebe a přiznává svou slabost, kaje se nebo nabízí kompenzaci atd.; 3. přijímání nabídky, která je pokládána za dostatečnou pro návrat k expresivnímu řádu, což umožňuje účastníkům zachránit svou tvář; 4. „poděkování“, v němž vyjadřuje provinilec svou vděčnost za to, že mu partneři prominuli. Podle Goffmana jsou lidé hráči, kteří se s větší nebo menší ctí a diplomacií střetávají se svou situací.

Nejsou to v žádném případě vykonavatelé činnosti v parsonsovském slova smyslu (Goffman odmítá takovýto banalizovaný význam činnosti). O činnosti může být řeč jen tam, kde o něco jde, kde se lidé střetávají s rizikem, což se stává velmi často, i když se riziku vyhýbají. Rizika jsou podstatnou stránkou spol. aktivity a jsou nemalá. Jde v nich často o mnoho nebo o všechno: o životní perspektivu, o vztah jednajícího k sobě samému, o svobodu, o samotnou existenci. Pojmy riziko a šance, důsledky činnosti, fatalita, osobní charakter aj. jsou zákl. ohniska, v nichž se o charakteru interakce a o osudu lidí rozhoduje.

Goffmanovo jméno je často spojováno s různými „figurami interakce“, např. s občanskou nepozorností (civil inattention), interpretovanou jako chování navzájem neznámých lidí, kteří při svém setkání mohou vzájemně zaregistrovat přítomnost druhého, nedávají však najevo, že této přítomnosti věnují zvláštní pozornost, naopak se snaží vzbudit dojem, že ji pokládají za „normální“ (mohou jeden na druhého zběžně pohlédnout, nemohou však např. jeden na druhého upřeně a nezakrytě hledět – takové chování by bylo pociťováno jako agresivní, což interakční rituál a celý interakční řád nepřipouštějí). Představení není jen výrazem osobnosti aktéra, ale slouží také úkolu, který plní tým. V soc. interakci, jak ji Goffman pojímá, mají totiž své význ. místo společenské skupiny, v Goffmanově terminologii týmy a sociální organizace. V činnosti týmu je čato možno rozlišovat „zadní provoz“ (backstage), v němž se připravuje bez účasti veřejnosti rutinní představení, a „přední scénu“ (frontstage), kde se představení odehrává a kam má publikum přístup. Tyto Goffmanovy analýzy ukazují, že studium interakce může přinést pohledy, u kterých se tradiční s-gie skupin příliš nezastavovala.

Goffman otevřel a formuloval problematiku totálních institucí či totálních organizací, jako jsou psychiatrické léčebny, věznice, vojenské útvary apod. Jeho práce o azylech chápaných v tomto smyslu (1961), založená na zúčastněném pozorování, byla jednou z prvých prací, která mu přinesla velký ohlas. Totalitní instituce či organizace se liší od jiných tím, že jejich členové se na jejich činnosti nepodílejí jen jedním úsekem svého jednání, ale že v těchto skupinách v plném rozsahu žijí, mají v nich svůj domov, pracují v nich nebo jsou v nich objektem působení, tráví v nich svůj volný čas. Tyto instituce se vzájemně liší, mají však některé společné rysy, které vyplývají ze skutečnosti, že jedinec je do skupiny totálně začleněn, že téměř nemá možnost uniknout jejím administrativním pravidlům a hodnotám. Tyto organizace vytvářejí ostré rozdělení mezi nadřízenými a podřízenými, vynucují od svých členů přísnou kázeň, které by v normálních podmínkách nikdy nemohly dosáhnout, vedou až k umrtvení osobnosti a její celkové restrukturaci. Mnohé psychopatické rysy pacientů v azylech se stávají pochopitelnější a racionálnější, jestliže se přihlíží k podmínkám, v nichž pacienti žijí.

Přitom si členové totalitních organizací zachovávají prvky vlastní kultury, která jim umožňuje určitou obranu proti tlaku instituce. Ke Goffmanově analýze se někdy připomíná, že nezahrnuje specif. léčebné, psychiatrické problémy azylu a že jeho obrana jedince proti institucím není vždy vyvážená. V každém případě je však jeho zásluhou, že upoutal pozornost na velmi podstatnou stránku daného problému. Pojem interakce Goffman úzce spojuje s pojmem sociální směny, výměny, která mu je zákl. konkrétní jednotkou veškeré soc. aktivity a umožňuje podle něho studovat všechny formy interakce (viz též teorie sociální směny). Ve svém návrhu pojmového rámce interakce klade Goffman do popředí pojmy osobnost a sociální struktura a vynechává v této elementární konceptualizaci pojem kultura, čímž se liší od jiných autorů.

Goffmanova t.s.i. je jedním z nejvíce ceněných a také nejčastěji diskutovaných přínosů s-gie 60. a 70. l. 20. st. Setkala se s obdivnými reakcemi mnoha čtenářů i se skeptickými reakcemi těch, kteří v ní našli jen samozřejmosti a nic nového. Zůstává však faktem, že mnoho význ. sociologů, kteří se později pokusili o vypracování syntetické koncepce s-gie a na problematiku meziosobní interakce se neomezují (P. F. Bourdieu, J. Habermas aj.), se v široké míře opírá právě o Goffmanovy práce. Goffmanova s-gie vrací především čestné místo pozorování a popisu v s-gickém poznání, popisu jedinečného i popisu v obecných termínech, který směřuje k analytickým modelům (viz také Goffmanovy vztahy k etnometodologii). V jistém smyslu jeho metodol. postup připomíná práci jazykovědců, kteří vycházejí ze známých jazyků a snaží se postihnout a vyjádřit např. gramatická nebo syntaktická pravidla, která uživatelé jazyka zachovávají, ale zpravidla si je neuvědomují.

Tímto způsobem se Goffman snaží popsat rituály, podle kterých soc. aktéři jednají, aniž je příliš znají. Jeho analýza dovoluje nejen formulovat obecná regulativní pravidla, podle nichž interakce probíhá, ale také porozumět, jak se tyto regulativy utvářejí pod vlivem interakce mezi jednajícími a celou společností. I když v centru Goffmanových postupů jsou popis a empir. zobecnění, bylo by přehnané tvrdit, že jeho analýzy neobsahují platné vysvětlovací postupy, účelové i kauzální a funkcionální. V textu Goffmanových prací lze najít mnohá poučení o tom, jakým způsobem je spjata „logika interakce“ se zachováním systémových požadavků, např. s obnovením porušené expresivní rovnováhy v systému. Je možná škoda, že Goffman privileguje úspěšnou literární stránku svých esejí natolik, že se nemůže příliš zastavovat u epistemologických problémů, které jeho práce přinášejí.

To mi pripomina bugsyho texty, vzdycky sem si rikal ze anglicky to louskat nebudu ze by bylo lepsi kdyby to bylo cesky, ted si mi ukazal ze se na to vyseru i kdyz je to cesky 🙂

😄

<@403204367345254402> jinak vcera sem ti chvalil domecky a ty si mi neposlal zadny gif a pak se mi blbe spalo protoze sem cekal na odpoved a ty nic 😦

psal jsem to Richardovi a mel radost 🙂

<@695749898468982834> ze ?

Pošli si to do mailu na Outlook a nechaj si to prečítať 🙂

no jo no, moc nových věcí se nezkouší a jen se čeká na zázrak, není o čem diskutovat

kdo si pokecá o perp nebo lyra? 😄

perp neplni objednavky a lyra nevim

btw nejste nekdo na OP-ETH? koupil jsem nejaky ethery a nevim, co s nima 😄

projebat, to je dobra volba

Koupit ether a hned to rvat do nejaky farmy 😄

Nebylo to tady 2 roky zpet ?

Tak ether s matikem docela jistota. 😅 Na večírku jsme se o tom bavili. Myslím, že tam někdo zmiňoval, že má taky OP-ETH

matic možná, ale je OP token budoucnost? <@333601337067438080>

na V3?

hodl je nuda ne?

vsechno je budoucnost, dokud to nespalis na burze 😄

Krátkodobě budoucnost, dlouhodobě scam

Přesně tak

Debata se objevila.

Zitra natocim unboxing

Já měl velkou radost

👍

No, lip to asi nedam 🤣🤣🤣

Myšlenkou byl hovno post ?

tvl preposilam si nejaky btc drobky a teda ta cekacka na potvrzeni je fakt peklo 😄 odvyknul jsem si

Rozmazlenej cosmos ekosystémem 😂😂

koukali jste na cryptopia na netflixu?

potkali jsme čerty, to byla najednou dušička malá 🙂

i v jeho veku?

samozřejmě, že tvrdil, že na to už nevěří 😄

😄

Umí mobilní Keplr nebo Cosmostation wrap SCRT na sSCRT a zpět?

ee

To asi nebude o tom padu te burzy ze? 😄

nope

Mrknem možno tam nájdem môj MusiCoin a NLC coin 🤣

PS: zvláštne že obe mince ešte žijú

K řešení problémů lze použít různé metody. Může to být například zavedení systematických postupů (procedur) pro: identifikaci problému a zjištění jádra problému, podporu tvorby nápadů a alternativ řešení problémů (jako jsou postupy typu brainstormingu, nekonvenčního myšlení (lateral thinking), metod zadumání (thinking hat) zaměřených na cvičení myšlení), hodnocení nápadů a výběru nejlepší možnosti, a pro podniknutí patřičných kroků k realizaci zvolené možnosti. Avšak před rozhodnutím o tom, které kroky budou podniknuty, je třeba konzultovat zainteresované strany a získat jejich souhlas.

Pokud se při řešení problému vyskytnou překážky, překonáváme je pomocí vyjednávání, přenesení rozhodnutí na příslušnou zainteresovanou stranu, vyřešením konfliktu nebo použitím krizového řízení.

Projektový tým může workshopy určené pro řešení problémů využít i jako vzdělávací cvičení pro lepší zformování týmu. Úspěšné vyřešení problému napomáhá soudržnosti týmu.

Možné procesní kroky:

Postupy detekce problémů zahrňte do plánů projektu.
Identifikujte situace, v nichž vzniká potřeba použít procedury řešení problémů.
Problém analyzujte a nalezněte jádro problému.
Použijte kreativní metody pro zachycení nápadů na vyřešení problému.
Proveďte hodnocení nápadů a vyberte nejlepší možnost. Zapojte v patřičných krocích procesu řešení problému příslušné zainteresované strany.
Realizujte vybrané řešení, přezkoumávejte jeho efektivitu, a v případě potřeby je vylaďujte tak, jak je to potřeba.
Dokumentujte celý proces a zajistěte, aby získané poznatky byly použity v budoucích projektech.

Dotčená témata:

identifikace a vyhodnocení alternativních možností;
přesuny pozornosti od celého projektu k podrobnostem a zpět;
systémové myšlení;
analýza celkových přínosů projektu;
hodnotová analýza.

Řešení problémů v projektech

Projektoví manažeři se dnes a denně setkávají v projektech se situacemi, které před ně staví problémy, jež je nutné rychle, efektivně a správně vyřešit. Proto je tato komponenta vložena mezi potřebné znalosti projektových manažerů.

Problém v projektu je situace, kdy máme vyřešit nějaký úkol, pro nějž nám není známo řešení a často ani postup k dosažení požadovaného řešení. Pro další úspěšný postup v projektu je však nutno problém vyřešit. Typickými problémy při řízení projektu je např. sestavení optimálního plánu projektu, nalezení významných rizik projektu, vyřešení časového skluzu projektu, snížení nákladů na projekt apod.

Systematický přístup k řešení problémů

Materiál ICB i národní standard vybízejí projektové manažery, aby preferovali systematický přístup k řešení problémů, který se opírá o využití různých metod. Takový přístup zajišťuje s vysokou pravděpodobností úspěšné vyřešení daného problému, zatímco intuitivní způsob řešení problémů, kombinovaný se způsobem řešení problémů způsobem pokus–omyl, končí velmi často neúspěchem. V České republice není používání metod příliš oblíbeno a rozšířeno.Je však potřeba si uvědomit, že v západních zemích se používání odborných metod pro řešení problémů považuje za znak profesionality.

Metodou označujeme předem popsaný a ověřený postup řešení určitého problému, sestavený z řady elementárních, systematicky prováděných úkonů. Každá metoda má specifikovanou oblast svého použití – účelu (zjištění nejkratší doby, za kterou může být projekt hotov)a omezující podmínky (musí být zadány všechny plánované činnosti, jejich přesná posloupnost a pro každou činnost plánovaná délka jejího trvání).

Používání metod má celou řadu výhod:

správná aplikace metody vede s vysokou pravděpodobností v krátkém čase k nalezení správného řešení;
nalezené řešení bývá systémové a podle zadaných kritérií optimální;
pokud metodu znají všichni členové projektového týmu, je velmi snadná komunikace;
je velmi pravděpodobné, že obecně známou a uznávanou metodu zná široký okruh lidí;
metody rozšířené v praxi mohu školy zařadit do výuky;
metody jsou dobře popsány a zdokumentovány, což je výhoda jak pro jejich výuku, ale i použití.

Proto celá řada firem ve svých firemních metodických pokynech a směrnicích předepisuje používání obecně uznávaných metod při řízení projektů (CPM, PERT, metoda logického rámce, metoda Ganttových diagramů apod.).

Existují metody, které jsou všeobecně známé a široce používané v různých zemích (viz např. zmíněné metody CPM a PERT), ale jsou také firemní metody, které jsou vyvinuty a používány jen v určité firmě.

Metody mohou popisovat doporučený postup řešení problému, ale nemusí popisovat výsledky jednotlivých kroků (procedurální metody). Jiné metody mohou popisovat přesně dokumenty, které mají být vytvořeny včetně použitých technik vytváření dokumentů, aniž by specifikovaly postup, jak mají být dokumenty vytvořeny (předmětné metody). Řada metod je komplexních,; které tyto metody popisují jak postup, tak použité techniky i obsah a formu výstupních dokumentů.

Současné metody jsou dnes podporovány velmi dokonalými počítačovými programy, což je jejich další výhoda.

Na druhé straně je potřeba varovat před přeháněným zveličováním a nekritickým obdivem metod. Metody jsou jen nástroj, jako každý jiný. Pokud je používáme odborně a vhodně, přinášejí efekt. Pokud je používáme neodborně a chybně, jejich přednosti se nemohou projevit. Rozhodně nejsou nějakým automaticky samospasitelným prostředkem.

Řešení specifických a technicko-organizačních problémů

Od zkušených projektových manažerů se můžeme dovědět, že problémů je v každém projektu velmi mnoho a velmi různých. Pro přehlednost je vhodné je rozdělit do dvou velkých skupin:

specifické, dobře strukturované problémy;
technicko-organizační problémy.

Pro každou skupinu je potřeba použít v projektu jiný přístup.

Specifické problémy

V projektech existuje celá řada dobře specifikovaných problémů, které se často v projektech opakují, takže pro ně byly zpracovány příslušné metody. Z hlediska frekvence používání je můžeme rozdělit do následujících skupin:

Základní, standardně používané metody.Jedná se o takové metody, které se používají téměř v každém projektu a tvoří základ metod projektového řízení a měly by být součástí znalostí projektového manažera. Jsou to především metody síťové analýzy (CPM, PERT, Critical Chain), metoda logického rámce, metoda SMART, metoda Ganttových diagramů, metody pro hodnocení stavu projektu (EVM, milníková metoda, metoda procentuálního hodnocení), metoda NPV pro ekonomické hodnocení projektu, metody pro analýzu rizik projektu (RIPRAN, bodovací metoda s mapou rizik).
Doplňkové, pomocné metody. Tyto metody se používají v těch případech, kdy je potřeba vyřešit mimořádný problém a je vhodné využít tuto nestandardní metodu (např. pro hodnocení stavu projektu použijeme metodu 100-W-0 nebo metodu tvorby scénářů možného vývoje projektu, pro analýzu rizik metodu FMEA v modifikaci na analýzu projektových rizik, místo klasických metod síťové analýzy použijeme metodu MPM – METRA Potential Method, pro ekonomické hodnocení charitativního projektu použijeme metodu CBA apod.).

Obecně používané metody. Existuje celá řada metod, které jsou obecně používány a je vhodné je používat i v projektech, pokud je potřeba řešit problém, pro který je příslušná metoda vhodným nástrojem (metoda analýzy silných a slabých stránek SWOT, metoda pro expertní odhady DELPHI, metoda brainstormingu, metoda myšlenkových map, metoda hodnotové analýzy, Paretova analýza, metodu simulace a modelování, vícekriteriální rozhodovací analýza apod.)
Speciální metody. V řadě projektů je vhodné použít speciální metody, které jsou vyvinuty pro zvláštní problémy. Např. pro odhady pracnosti, nákladů a délky trvání softwarovýchprojektů je možno využít takové speciální metody, jako je soubor technik COCOMO pro vývoj strukturovaných programů nebo metodu metoda UCP – (Use Case Points) pro vývoj objektově orientovaných programů, případně metodua FP – (Functional Points), apod.). Nebo pro řešení technických problémů metoda TRIZ, která vychází z analýzy několika miliónů milionů světových patentů (viz Bušov, 1996).

Kde jsou ty časy, kdy komentáře na YT měly neomezenou délku a lidi tam vkládali celé knihy Pána prstenů nebo Harryho Pottera.

Shrnuti do tri slov?

Tak ještě, že už to dopředu víme a můžeme se podle toho zařídit 😇 https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-akcie-budou-vyrazne-padat-i-v-pristim-roce-predpovida-wall-street-40416509